Mafie 2010: Historky z podsvětí...

[Yuyu]

...aneb Staří pardi vyprávějí

Fikce, či realita? - co vás čeká a nemine

* * *

Kruhová místnost, tlumeně osvětlená. Na sedačkách potažených černou kůži popíjí nesourodá společnost elegantně oděných osob. Do jejich hovoru zaznívají tóny jazzu pocházející z gramofonu v rohu.

Ve dveřích se objeví neznámá osoba. Hovor utichne, zraky všech se upřou na nově příchozího. Ten si mezitím odkládá klobouk a kabát na dřevěný věšák a když se otočí zpět do místnosti, zjistí, že veškerá pozornost je směřována na jeho osobu. Zarazí se, zmateně hledě na výjev před sebou. Tázavé pohledy se střetávají. Vzniklé ticho prolomí ženský hlas:

„Jak dostali tebe? V baru? V posteli? Nebo snad ve sprše?“

Příchozímu se rozjasní čelo, napětí povolilo. Pochopil. Spojuje je jedna věc: Smrt. Usedá do křesla, pousměje se, začne vyprávět.

„Mé jméno je J. Z. A jak jsem zemřel? Bylo to… v žaludku jsem měl zvláštní pocit. Chtěl jsem ze školy vylézt oknem, ale nakonec jsem šel hlavním vchodem. Otevřu dveře od školy, koukám doprava, koukám doleva, stojí tam několik lidí, ale myslel jsem, že jsou od nás ze školy. Ve vzduchu cítím špatný nádech, přemýšlím, zda vyběhnout ze školy a utíkat pryč, ale neudělám to. Místo toho udělám krok vpřed, ven ze dveří. Dříve, než jsem stačil zareagovat, mě dostala se svým vražedným nástrojem. Byla naprosto nelítostná a krutá. Nebyl ani čas zjistit, co se děje, a už jsem byl mrtvý. Opravdu profesionální mord, klobouk dolů... Někdo musí umřít mezi prvními.“

„Znamená to snad, že v podsvětí opět není klid?“

„Přesně tak,“ odvětil J. Z. a pokýval hlavou. „Přijdou i další. A co tady děláte vy?“

„Jak vidíš. Popíjíme bourbon a vzpomínáme na doby, kdy i naše jména byla vyslovována s patřičným respektem,“ vyfoukl postarší muž zavalité postavy oblak dýmu.

„Čím jste si takovou úctu zasloužili, není-li to tajemství?“

„Svými činy, cukroušku,“ naklonila se k němu atraktivní blondýnka s nevinným vzezřením. „Kupříkladu tady Corleonovi se povedl husarský kousek… No tak, Michaeli, pochlub se přece!“

Vysoký, atletický muž, sedící dosud ve stínu, nasadil výraz, který vyjadřoval, jak moc jej obtěžuje, že musí nějakému žabaři vyprávět stokrát opakovaný příběh. Nahnul se dopředu tak, že bylo možné pohlédnout mu do tváře rámované dlouhými světlými loknami.

„Můj třetí úkol byla specialitka. Už žádní gymnazisté, ale karta s mimořádnou fasádou -