Mafie 2013: Historky z podsvětí...

[Julietta]

24.11 1921

Nikdy bych nevěřil, jak se člověku dokáže změnit život během několika okamžiků. Tedy alespoň mám takový pocit. A přitom dnešní den vypadal vážně nevinně, ostatně jako všechny jiné dny, při kterých se stane něco, co vážně neočekáváte. Nebo s něčím takovým může člověk počítat? Ne, s tímhle vážně ne, takové věci se nestávají často a rozhodně ne každému. Ale docela by mne zajímalo, proč zrovna já? A přitom stačilo být v minulosti trošku zvídavější a myslím, že bych kromě rána měl normální i zbytek dne. Ale teď k věci, co že se to tedy vlastně stalo?

K snídani klasická ve spěchu připálená slanina spolu s týden starým oschlým chlebem a kávou, která chutná spíš jak vyvařené nohy dělníka po celodenní práci, než něco, co by měl člověk pít po ránu. A jaké by to bylo normální ráno bez pořádného ranního pohybu v podobě poklusu směrem k dokům, jen proto, abyste nepřišli o ten mizerný plat, ze kterého člověk sotva vyžije a jednou za půl roku si ušetří na to, aby mohl navštívit nějaký ten lepší podnik. Kdybych měl auto, to bych se nemusel tak honit. Nebo motorku. Ale než si na nějaké vydělám, uběhám se k smrti. Po desetiminutové rozcvičce přichází čtrnáctihodinová šichta tahání beden z místa na místo a to mi věřte, že v pátek toho člověk má už plné zuby. Nejradši bych řekl, že těch padesát dolarů, co mi na konci směny dal ten přitloustlý chlápek v tmavě modrém velmi drahém obleku za tu dřinu stojí. Jenže nestojí. Ale co může někdo jako já dělat v New Yorku jiného?

[Julietta]

24.11 1921

Když jsme před šestnácti lety emigrovali do států za lepším životem, byly mi čtyři roky. Vzpomínám si na to, že jsem jako malý byl vážně zmatený ze všeho toho rozruchu a shonu, ze všech aut a spěchajících lidí, ze semaforů, z rozestavěných i dokončených mrakodrapů, z obchodů a restaurací a divadel a z ranních mlh. Ale nikdy se mi nestýskalo po domově, nikdy mi Itálie nechyběla. Možná proto, že si ji moc nepamatuji. Zato mému otci o to více, přihlásil se dobrovolně do armády, aby bojoval za naši vlast, vždycky to takhle říkal, ale nikdo nikdy nevěděl, jestli tím myslel Itálii nebo USA. Jenže to už je teď asi jedno. Padl v bitvě na Piavě. Jako letecký mechanik nepřežil bombardování jejich letiště. Máma se z toho po třech letech ještě nevzpamatovala. Žijí spolu se sestrou v jednom bytě a nebýt Seleny, kdoví jak by to s mámou vypadalo.

Dva roky potom, co jsme se přistěhovali do New Yorku, mě rodiče poslali do školy. Mysleli to se mnou dobře, jen mně to tak nepřipadalo. Neuměl jsem anglicky ani slovo a spolužáci na mne koukali skrz prsty. A tak to pokračovalo, jen ta angličtina se mi zlepšila. Stejné to bylo i na střední, ale naštěstí jsem nebyl jediným Italem, potkal jsem tam Vincenza. Byl na tom podobně jako já a tak jsme se rychle skamarádili. Potom už nebylo tak těžké vychodit střední. Vincenzo nakonec vystudoval i univerzitu, jenže na tu naši neměli peníze. Dodnes se s Vincem scházíme v baru u piva, nebo jeden u druhého, jen tak pokecat a zavzpomínat na staré časy.

[Julietta]

24.11 1921

Cestou z práce mě napadlo koupit si ve stánku noviny, ale jen jsem je lehce prolistoval, a poněvadž v nich nebylo nic zajímavého, vrátil jsem je. Následovala pomalá a hloubavá cesta domů ulicemi New Yorku, zahalenými typickou podzimní mlhou doprovázená občasným klokotáním motorů kolem projíždějících aut. Automobily značky Dodge, Cole a Ford se proháněly ulicemi, klokotavě spěchajíc za svým cílem. Celou dobu jsem přemýšlel o tom děvčeti, co prodává ve stánku noviny. V tom jejím úsměvu něco je. Totiž, ne že by se na ostatní zákazníky neusmívala, jenže ten úsměv, co mi pokaždé věnuje, je v něčem... speciální. Nechodí s někým? Rozhodně nebyla zasnoubená nebo vdaná, prstýnek jsem neviděl. Ale asi nikoho nemá, když se na mě tak něžně culí. Vážně by mě zajímalo, co vidí ve špinavém dělníkovi jako já. Mít na to peníze, pozval bych jí někam. Jenže kam? V Luigiho baru by se jí asi úplně nelíbilo. Myslím, že kdyby ten podnik uviděla jen z dálky, už by se otáčela na podpatku. To, že tam chodíme občas s Vincem neznamená, že by slečna ocenila zakouřený italský bar. A to bych si pak musel najít jiný novinový stánek. Takže Café l’ Moure, jenže tam bych se zas nedoplatil a navíc je to skoro přes půl města, což znamená taxík a to jsou další prachy… Sakra kde to jsem? V tom hlubokém zamyšlení jsem přešel svůj barák o dva bloky.

No jo, prodloužená podvečerní procházka sychravým New Yorkem po celodenní dřině? Proč ne… Doma mě však čekala ještě příjemnější věc. Kdo by si nepřál přijít ke svému bytu a zjistit, že váš zámek není tak úplně ve dveřích, ale válí se u nohou vašeho jídelního stolu. A aby toho nebylo málo, za stolem seděl muž v perfektně padnoucím tmavě modrém obleku a zdravil mě slovy: ‑‑Dobrý večer pane Scarpiny. Myslím, že si s vámi musím o něčem promluvit. Posaďte se.‘‘

[Julietta]

24.11 1921

Nejprve mě napadlo se zeptat něco ve smyslu, co tady děláte, ale při pohledu na zbraň ležící na stole mě takové myšlenky rychle přešly. Posadil jsem se proti němu. ‑‑Dnes není zrovna hezké počasí, že? Já nesnáším mlhu, opravdu ne. To odporné studené vlhko vleze totiž všude, víte? A nejhorší na tom je, že vás kompletně pohltí do sebe. A když se do ní dostanete moc hluboko, není již cesty zpět. A stejně tak je to s dluhy, že pane Scarpiny?‘‘ Polkl jsem. O čem to sakra mluví? Vždyť já jsem si od nikoho nic nepůjčoval! Ten člověk se musel zatraceně splést. ‑‑Vnímáte mě, pane Scarpiny?‘‘
‑‑Emm jasně. Pane...?‘‘
‑‑Jsem Malcolm, ale to není důležité. To důležité je, že nám dlužíte zhruba 5000$. Tváříte se, jako by něco nebylo v pořádku, nebo se mýlím?‘‘
Pět... tisíc?! Co to sakra? Nám? Komu? Nebylo v pořádku? Co to ten člověk mele? Jistě že to není v pořádku! Vůbec netuším, kde bych k něčemu takovému přišel! A jak myslí to „nám“? Co s tím teď asi tak sakra dělat? Tohle všechno mi proběhlo hlavou, ale jediná věc, co jsem ze sebe dostal, byla: „ Ehm, v pořádku.‘‘
Malcolm zakroutil hlavou a přes rty mu přelétl letmý úsměv, skoro jako by ho moje nemilá situace těšila.
‑‑No rozhodně to tak nevypadá, ale to je vaše věc. Mne by zase zajímalo, proč jste se tuto záležitost nesnažil vyřídit. Předpokládám, že jste o tom věděl, kdo by mohl na něco takového zapomenout že? Ale to se ptám spíše ze zvědavosti, teď mi řekněte, jak s touto záležitostí naložíte, pane Scarpiny, protože jak jste zřejmě pochopil, takhle to zůstat nemůže.‘‘

Věděl? Jak jsem to asi měl vědět? Jistě že jsem o tom nevěděl, ty plešatá palice! (No vidíte, on neměl vlasy, to jsem ani nezmínil). Běhám já snad po městě a ptám se každého vyděrače, jestli mu něco nedlužím? To vážně ne… Jenže mě fakt nenapadá, co s tím. Z platu v loděnicích těžko dám dohromady pět tisíc dolarů v hotovosti. A na vyloupení zlatnictví se teda necítím. Malcolm však pokračoval.
‑‑V podstatě máte dvě možnosti. První je, že mi ty peníze seženete do konce týdne, o čemž docela pochybuji. Platy v loděnicích, pokud vím, nejsou zrovna vysoké‘‘ Jo, to by mě vážně nenapadlo! A kde sakra přišel na to, kde pracuju? I když asi nemám čemu se divit, když se pozval do mého obýváku. ‑‑Nebo pro nás vykonáte nějakou tu službu, říkejme tomu přivýdělek, i když za něj vlastně zaplaceno nedostanete.‘‘
No to je super, pomyslel jsem si.
‑‑A ta služby by byla?‘‘
,, Řekněme, že vám dáme včas vědět. Kdo ví, třeba se pro vás naskytne i něco poté, co splatíte své dluhy. Ale řekněme, že pracovat pro nás nebude v některých případech zrovna legální.‘‘
Na tohle jsem radši nereagoval, ale stejně by mi to zlatnictví asi nesedlo. Snad to bude něco méně riskantního.

‑‑Takže jsme domluveni, dáme vám vědět, až bude potřeba.‘‘ Ani nečekal na mou odpověď a zvedaje se házel na stůl stodolarovku se slovy, že si mám asi pořídit nový zámek. Nějak jsem ho v tu chvíli přestal poslouchat. Asi to na mě všechno dopadlo… Volovina, jen už mě ten jeho styl nějak nebavil. Vypadnul v pravou chvíli. Ten večer jsem proseděl nad lahví levné whisky a krůtím sendvičem. Ale ten sendvič stál za nic, whisky chutnala víc.

[Julietta]

26.1 1922

Uběhly dva měsíce a Malcolm se pořád ještě neozval. Nevím, jestli je to dobře nebo ne. Každopádně se bojím, že na to asi jen tak nezapomenou, protože když vám někdo dluží pět táců, nenecháte to jen tak ležet. Na druhou stranu to nechali ležet pěkně dlouho úplně bez povšimnutí, jenže to asi nic neznamená. A navíc mi listopadový rozhovor zkazil celé Vánoce. Popravdě z toho mám pořád docela nahnáno, protože naposled když se milý Malcolm stavil, podařilo se mu vyděsit mě, nasrat a pokaždé když jdu domů, čekám znovu vylomený zámek. Alespoň ho ten hajzl zaplatil.

A stále ta samá „zábavná“ práce. Bylo by docela zajímavé mít z něčeho víc peněz. Pořád si říkám, jestli ta služba pro Malcolma bude jen jedna nebo víc a jestli mi někdy za nějakou zaplatí. A jestli za ní neskončím v lochu, nebo hůř.

No ale zas tak hrozné Vánoce to nebyly, slečna u novinového stánku tam ještě stále pracuje a má každý den stejně milý úsměv. Někdy před

[Julietta]

27. 1. 1922

Dnes ráno jsem cestou do práce potkal Vincenza. Dali jsme se do řeči, jen na chvilku, ale máme v sedm večer sraz v Luigiho baru. Docela se na ten večer těším, už jsme se nějaký ten pátek neviděli. Musím mu povědět o slečně ze stánku a o tom hajzlovi, Malcomovi (který se samozřejmě stále neozval), a on pro mě má prý také zajímavé novinky.

Nemám tolik peněz, abych si mohl dovolit jet do baru taxíkem, tak se kolem půl sedmé večer vydávám pěšky monotónními ulicemi italské čtvrti New Yorku. Na ulici potkávám několik prodavačů hot dogů se silným italským přízvukem, několik „dam“ venčících své pejsky, ženy táhnoucí se s nákupem domů a děti hrající na ulici fotbal, či jen tak klábosící výrostky. Najednou však jakoby se život na ulici zastavil. Všichni ti lidé zvedli hlavy od svých psů a míčů a upřeli zraky na černý nablýskaný automobil značky Dodge. Jakmile lidé zjistili, že to auto nikdy neviděli, obrátili se zpět ke svým předchozím objektům zájmu a dál si ho nevšímali. Jen lidská zvědavost je donutila na krátký okamžik se zastavit. Kdybych tak mohl patřit mezi ně. Já ten automobil poznal a hned mi bylo jasné, kde zastaví, a kdo vystoupí. Byl to ten samý automobil, co stál před mým domem ten večer, kdy přišel Malcolm na návštěvu. A nemýlil jsem se. Sleduje automobil jsem si až po několika okamžicích uvědomil, že na rozdíl od mého okolí jsem se ze zvědavé letargie ještě neprobral. Ta teď však bez varování přešla do šoku a strachu z toho, co přijde. Dodge dobublal až ke mně. Otevřely se dveře a ozval se známý suchý vlezlý a úlisný hlas: „Pojďte si přisednout, pane Scarpiny.‘‘
Nic. Nemohl jsem se hnout. Prostě to nešlo.
„Haló, vy jste neslyšel?“
V tu chvíli mne napadlo, že bych si měl pořídit zbraň. Nohy mě pomalu začínaly zase poslouchat a tak jsem se pomalým a nejistým krokem došoural až k autu a usedl dovnitř. Malcolm se natáhl a zavřel za mnou dveře.

Auto se rozjelo a já stále jen nehybně seděl s naprosto nepřítomným výrazem. V autě byl cítit kouř, patrně z doutníků nebo cigaret. Naprosto vypulírovaný interiér, sedačky potažené kůží a palubní deska z mahagonového dřeva. Za volantem seděl neznámý muž také v obleku, zřejmě řidič. Ti lidé musí mít dost peněz, když si mohou dovolit takový přepych. Zajímalo by mě, jak to vypadá u Malcolma doma.
„Vypadáte bledě, není vám dobře?“ ozval se Malcolm. Chtěl jsem něco říct, ale povedlo se mi jen otevřít ústa, hlasivky mě zradily.
„Předpokládám, že ty peníze nemáte.“ prohlásil s naprostou jistotou v hlase, zatímco cosi sledoval z okna auta. Dokopal jsem se k rychlému zakroucení hlavou. Pak bylo chvíli ticho. A pokračovalo, dokud jsme nepřejeli přes řeku. Celou tu dobu, neschopen se pohnout, seděl jsem stále stejně a sledoval cestu přes rameno řidiče. Nevím, jak dlouho trvalo, než Malcolm promluvil, ale to, co řekl, mi opravdu nepomohlo se rozmluvit.
„Máme pro vás práci. Můžete ji odmítnout, ale to bych vám neradil. Nebude to nic těžkého. Odvezeme vás několik kilometrů za město. Kam přesně, to vůbec nemusíte vědět. Vlastně ani nesmíte.“ Hodil po mně černý šátek.

[Julietta]

27. 1. 1922

Auto zastavilo.
„Můžete si to sundat, pane Scarpiny.“
Nedokázal jsem odhadnout, kde se nacházíme, a jak dlouho cesta trvala. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem.
„Tady si vystoupíte, v kufru auta najdete lopatu a krumpáč. Najdete příhodné místo, dost daleko od cesty a vykopete dvě díry. Dva hroby. A pokud jste si to teď rozmyslel, můžete kopat rovnou tři. Za několik hodin budu zpátky s...“, Malcolm nedokončil větu. „Tak sebou koukejte hodit.“
Zabouchl dveře a čekal, až si vezmu nářadí. Poté, co jsem za sebou zavřel kufr, auto se skoro okamžitě rozjelo a zmizelo ve tmě. Všude byla tma, stále jsem byl oslněn reflektory a neviděl ani na krok. Počáteční šok už pominul, tak jsem si dřepnul a čekal, až se mi zrak alespoň trochu přizpůsobí na tmu. Za pár chvil jsem byl schopen rozeznat okolní stromy a cestu, po které mě Malcolm přivezl. A v tu chvíli mi došlo, co po mne chce. Vykopat dva hroby? To nemyslí vážně! Spoluúčast na vraždě! Vždyť mě za to zavřou! Musím to nahlásit. Ale jak? Vždyť jsem uprostřed ničeho, v noci a mám u sebe lopatu a krumpáč. Tak to nahlásím až potom.

„No to je skvělej nápad, ty hlavo vymaštěná! Vždyť to v tom už pojedeš. Už tě vidím, jak nakráčíš na policejní stanici a budeš jim tam vyprávět, jak jsi někde zakopal dva chlapy (aspoň doufám, že to tak bude) a nevíš kdy a kde. To z tebe budou mít radost.“ říkám si tak pro sebe. Takže policie se toho ode mne moc nedozví. Navíc se vsadím, že k Malcolmovi by se to taky dostalo a ten by si pak hledal nějakého jiného chudáka, aby kopal hrob mně.

Asi mi nezbývá nic jiného než se pustit do práce. Protože když se Malcolm vrátí a já tu budu dřepět na zemi a vejrat do tmy, asi vážně budu kopat ty hroby tři. Popadl jsem tedy krumpáč s lopatou a zamířil doprava od cesty. Ušel jsem několik yardů a dal se do práce. Z počátku byla zem měkká a kopalo se dobře, jenže čím jsem kopal hlouběji, tím to šlo hůř a hůř. Navíc mi práci stěžovaly všudypřítomné kořeny a tma. Kvůli té tmě sem skoro neviděl, co kopu, a jestli to alespoň trochu vypadá jako díra do země. Ale co se dá na takové díře zkazit?

Celou tu dobu, co jsem kopal ty zatracené díry, mě napadaly různé myšlenky o tom, jak jsem přišel k takovým dluhům, že se jich musím zbavovat v noci v lese s lopatou v ruce.

O mnoho kopnutí později bylo hotovo. Neměl jsem hodinky, takže jsem vůbec nevěděl, kolik je hodin, jak dlouho už tu trčím a za jak dlouho by se mohl Malcolm zhruba vrátit. Opřel jsem se o hromadu vykopané hlíny a snažil se neusnout. To se mi však nepovedlo, probudilo mě hučení motoru a světla mezi stromy. Tak je to tady. Teď přiveze dvě těla, hodí je do děr a já je zakopu. Zní to jako hračka, ale co když to bude někdo, koho znám? Nebo i tak, v životě jsem neviděl mrtvolu a teď přiveze hned dvě a ještě je budu zakopávat. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a myslím, že se mi přesunulo někam do krku. Donutil jsem se zvednout a opřít se o lopatu. Znovu mě napadla otázka, jak jsem se sem vůbec dostal, a jestli se odsud vůbec dostanu. Znovu sem si řekl, že si musím pořídit zbraň.
Auto se blížilo velmi pomalu. Ale počkat, něco je špatně. Ta auta jsou dvě!

[Julietta]

27. 1. 1922

No to snad ne. Asi začínám nesnášet překvapení.
První auto se dalo lehce rozeznat. Byl to Malcolmův Dodge. Druhé nemělo viditelnou žádnou značku a vypadalo velmi otlučeně, zabahněně a neudržovaně. Usoudil jsem, že to bude asi Ford. Byl o něco větší než Dodge. Tak tam jsou asi ty těla. A asi ještě pár Malcomových lidí. Celá ta akce mi z mého pohledu přišla jako pěst na oko, opravdu jsem doufal, že to mají alespoň trošku vymyšlené. Hlavou mi proběhl obraz policejních baterek rozsvěcujících se všude kolem nás. Podařilo se mi tu myšlenku rychle zahnat.
Když auta konečně zastavila. Stál jsem už na cestě a se srdcem v krku čekal, co na mne Malcolm za vytáhne. Vystoupil z auta.

„Do prdele! Nový lakýrky, celý od bahna. No to se na to vyseru! Malcolme, kam si mě to kurva zatáh? To si budeš čistit, ty kreténe!“
„Mlč Coneley,“ prohlásil suše Malcolm.
„Hovno, mlč si sám! I ten voblek budu mít zasranej tím zkurveným bahnem! Včera byl v čistírně! Nechal jsem tam deset dolarů, ty vole! To budeš platit zkurvysráči!“
Malcolm na něj střelil pohledem, tak ostrým, že i já jsem chtěl zmlknout. A to jsem už mlčel.
„Vytáhněte je ven. A vy, pane Scarpiny, mi ukažte, jak jste se činil.“

Tentokrát mě nohy poslechly.

[Julietta]

A teď je se musíš rozhodnout. Skončí tvá spolupráce dvěma hromadami hlíny a mírně ušpiněnýma rukama a reputací? Nebo pošleš práci v docích k vodě a vydáš se na nebezpečnou a nezákonnou cestu mafie?

Volba je tvá.

Do New Yorku vás svým vyprávěním přenesl Jim Tanner.