Mafie 2014: Historky z podsvětí...

[Julietta]

aneb
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Nedaleko městečka Nordwick leží kopec, kterému místní říkají Jilmový vrch. Na jeho odvrácené straně stojí u silnice samota, kde již devět let bydlí muž, který má v občance jméno Hans Schubert. Žije tam s ženou Sofií a společně vychovávají dvouletého syna Filipa. Sofie právě teď zpívá Filipovi ukolébavku.

Hans zastává v Nordwicku neplacenou funkci místostarosty a ve čtvrtek vede ve škole kurzy sebeobrany. „Musíš udeřit tvrdě a pak rychle zdrhat,“ radí mladším i starším frekventantům. Vydělává si prodejem spotřební elektroniky přes e-shop, který rozhodně nevydělává tolik, aby mohl mávnout rukou nad tím, že mu někdo prořízl pneumatiky na jeho ojeté fordce.
Hans zhasnul tělocvičnu a zamkl ji za posledním odchozím. Zatímco obchází svůj poškozený vůz, o jedenáct kilometrů dál, za Jilmovým vrchem, ukončily ukolébavku dva výstřely.

[Julietta]

V motorestu panovalo dostatečné přítmí, aby Hansovi nebylo vidět do obličeje. Pokaždé když zavřel oči, uviděl vnitřním zrakem tu scénu. Ani pohnout se nemohl, ale došlo mu, že vrah bude někde blízko a asi na něj čeká. Dlouho nepoužívané instinkty převzaly kontrolu a zanesly ho nakonec právě sem.
Dveře lokálu se otevřely a dovnitř vklouznul hubený kravaťák.
„Je tady volno?“ zeptal se a rovnou si sedl k Hansovu stolu. Když se nedočkal odpovědi, naklonil se k Hansovi a pokračoval mnohem tišším hlasem.
„Pane Schuberte, chci vám vyjádřit nejhlubší soustrast s tím, co se stalo. Kdybych jen mohl tušit…“
„Kdo jste a jak jste mě našel?“ přerušil ho prudce Schubert.
„Jsem komandér William Norton a sledování a hledání lidí je to, čím se živím. Chtěl jsem vás ujistit, že jsem pachatele… zneškodnil. Sledoval jsem ho už nějakou dobu, ale nikdy mě nenapadlo, že… Je mi to tak líto. Nezjistil jsem ale, pro koho pracoval. Omlouvám se, že se vás musím takhle ptát: máte nějaké nepřátele?“
Hans se dlouze zahleděl do Williamových upřímných očí.
„Vlastně už jen jednoho…“ pronesl pak tiše do sklenice.
Norton také přešel do šeptu.
„Poslyšte, pokud víte, kdo za tím stojí, vezměte si moje auto, v palubní přihrádce je revolver… Víte, jak to chodí, policie pravého viníka nikdy nedopadne.“
Hans sebral klíčky, na stole nechal bankovku za nedopitou sklenici a ještě než odešel, otočil se na Nortona.
„Proč tohle děláte?“
„Berte to jako pomoc od přítele, o kterém jste nevěděl, že ho máte. Příště třeba pomůžete vy někomu jinému.“

Hans nebyl dnešní, aby věřil na kouzelné dědečky s vojenskou hodností rozdávající auta a ostrou munici, ale jak se přesvědčil venku, obojí bylo skutečné. Původně chtěl jen odejít, pak zvědavost převládla, a když si sedl za volant, rozeběhl se mu v hlavě plán.
Cvičně vyjmul zásobník, znovu nabyl a potěžkal zbraň v ruce. Už zapomněl, jaký je to uklidňující pocit. Ale něco nebylo úplně správně. Otevřel přihrádku na místě spolujezdce a na dně našel pár bílých kožených rukavic. Nasadil je, a když zjistil, že mu sedí, zopakoval celou operaci. Teď to teprve bylo správně.
Když vyjížděl z motorestu na dálnici, uvědomil si, že je to poprvé po devíti letech, co držel v ruce zbraň. A také poprvé, co má jeho život jediný cíl - pomstu.
„Jedno po druhém, nejdřív se musím dostat do Prahy,“ řekl si, když prudce sešlápl plyn.

[Julietta]

Hans Schubert se probudil do chladného rána na benzínce asi půl hodiny od Prahy. Vylezl zkřehlý z auta a pokusil se probrat croissantem a kafem z automatu. Během včerejší dlouhé cesty probíral svůj plán ze všech stran, dokud se pro něj nestal úplnou posedlostí. Chvíli po ránu trpěl znovu pochybnostmi, ale než nastartoval, ztuhl mu obličej pod vahou vzpomínek v kamennou masku.

O hodinu později se trpělivě vyptával na policejní služebně v Bartolomějské, dokud mu mladý policista nesehnal staršího kolegu, který znal někoho, kdo slyšel o někom, atd. Ještě před polednem tak zaparkoval před řadou rodinných domků v Malešicích a zvonil na zvonek se jménem František Kerbl.
„Nechci!“ vybelhal se před dveře konečně muž, jehož mládí už využilo onu jednosměrnou jízdenku. „Levnější telefonování nechci! Výhodnější elektřinu nechci! Internet nepoužívám, tak běžte o dům dál nebo na vás pustím psa.“
„Nic neprodávám, ale náhodou vím, Fanouši, že tví psi umí zakousnout jen starou bačkoru!“ oddechl si Schubert, když uviděl známou tvář.
„Můj bože, to není možné. Jsi to ty, Petře? Myslel jsem, že jsi v Argentině a tady se nesmíš ani ukázat! Nejsi za mnou pracovně, že ne?“ zúžily se najednou oči pana Kerbla.

[Julietta]

Napětí nad drátěným plotem se dalo měřit i školním voltmetrem. Byla to ale jen chvilka než Petr-Hans prohlásil s křivým úsměvem „Kdepak, tentokrát je to osobní a potřeboval bych píchnout. Můžeš mě pustit dovnitř? Než mě tu někdo uvidí?“
V následujícím tichu odhadovali, jestli je možné, že ho přece jenom bude chtít ten druhý zastřelit. Zjevně došli oba ke stejnému závěru, neboť si dlouze stiskli ruce a vešli do domku jako dobří známí.

„Na stanici mi řekli, žes seknul s obuškem a užíváš si důchodu.“ prohlásil Petr, zatímco mu František ohříval v mikrovlnce včerejší sekanou s bramborem.
„To víš, nějaký mladý číslo mi provrtalo nohu, tak jsem si řekl, že mi to stačilo a zločince nechám mladším. Dělám teď, heh, soukromé očko,“ mrkl lišácky od trouby starý pán.
„Stopuju zaběhlé psy po útulcích a toulavé pány pro žárlivé manželky. Za ty peníze mi to ani nestojí, ale musím si dokázat, že to tam ještě je.“ A ukázal významně na svou lebku.
„Ale jak sis vedl ty? Od té doby, cos dostal ochranu svědků, to musela být nuda…“
„Hm, drobné obchody, pořídil jsem si rodinu…“ na chvíli se odmlčel Petr a zase pokračoval. „Víš, co bylo nejhorší? Pivo. Vážně! Říkal jsem si, že kdybych sháněl to naše české, mohlo by to být sousedům podezřelé, tak jsem tam s nimi lemtal ty jejich ředěné břečky… Jak to tady celé dopadlo? Nebo proč to vlastně nevyšlo?“
„Tak tu máš,“ přidal k sekané hostitel i chlazenou Plzeň. „A dej si štrůdl, je od vnučky,“ vykouzlil ze spíže se špatně skrývanou hrdostí ještě jeden talíř.
„To bylo tak,“ začal, když si sedal proti Petrovi. „Díky tobě a, teď už to můžu říct, několika dalším jsme měli dost důkazů, abychom dostali celou síť. I pět bossů rodin, co tu tehdy spolupracovalo, válčilo a vůbec se drželo v šachu. Na šestého jsme neměli nic. Nechceš k tomu hořčici? Říkali mu tehdy Černý Don, ale pro nás byl bílý jak děcko, nemohli jsme na tu kluzkou zmiji vytáhnout vůbec nic. Věděli jsme, že nemáme moc času, protože Don má lidi všude. Budeš chtít kafe? Tak vrchní detektiv, tehdy to byl ještě Stárek, se rozhodl hrát vabank. Zaklepetil všechny ostatní a řekl jim, že je sprostí všech vznesených obvinění, když mu pomůžou sejmout i toho posledního. Měl v plánu z toho, co na sebe navzájem řeknou, poskládat nové žaloby a tak splnit slovo a současně je mít všechny pod zámkem. A hlavně i toho posledního. Ale Don se to dozvěděl… a během té jedné noci bylo všech pět chladnokrevně zavražděno.“
„Hmf?!“ vyhrkl Petr s plnou pusou brambor.
„My přišli o všechny svědky v případu a museli začít znovu,“ vypočítával Kerbl na prstech, „policie vypadala bezzubě a on pro sebe měl najednou celé podsvětí bez konkurence. A podle všech pravidel mafie na to měl právo, protože to byli zrádci. Jo a Stárka to nakonec stálo kariéru.“

Vzpomínání těch dvou se pak stočilo jinam a až když oba dopili své kafe, podívali se navzájem do očí a náhle zvážněli.
„Proč ses vrátil? On tu pořád ještě je a má uši všude. Jestli zjistí, že tu jsi, neodjedeš živý.“
Petr ve stručnosti převyprávěl konec rodiny Schubertů.
„Je jen jediná osoba, která je naživu a má důvod se mi mstít. Od tebe potřebuju jen vytipovat správný čas, místo a člověka, zbytek nechej na mně.“
„Petře, nech toho, dokud je čas. Neříkám, že to není možné, ale spíše jen zbytečně zahodíš zbytek života, ještě ho máš hodně před sebou…“
Schubert jen zavrtěl hlavou.
„Sám víš, kolik má na rukou krve, někdo ho musí konečně zastavit. Někdo musí tu zmiji stáhnout z kůže. Je nejvyšší čas zabít Dona Andrease.“

[Julietta]

Místo: klub Karnivor
V sobotu večer zde protečou velké prachy, které končí v peněženkách zabijáků od Dona Andrease a Dony Julietty. Dneska však ne.
"Co to bude?" zeptal se barman ještě než dotočil předchozí pivo.
O pult bouchla dvouhlaveň upilované brokovnice.
"Naval prachy." přikázal maskovaný lupič.
"A být tebou, tak to nezkouším," dodal, když sledoval barmanův pohled někam pod pult. "Žiješ jen jednou."
V mžiku byl pohled přesto následován bleskurychlým hmatem a pokusem o úskok, který skončil zahřměním. Sprcha broků odhodila barmana na stěnu za pultem, kde rozbil řadu lahví.
Kolem střelce bylo najednou volno.
"Ty," pokynul na kolegu čerstvě zesnulého, "naval prachy, ať se nemusím opakovat."
Se skřípěním zubů změnil značný obnos svého majitele.
"Tohle tě přijde draho! Asi ani nevíš, do čeho si šlápnul. Až s tebou můj boss skončí, budeš si přát, aby ses nenarodil! Najdou si tě tak rychle, že ani nebudeš vědět, co tě sejmulo! Ty chudinko!"
Řev bezmocného výčepního se pomalu ztrácel pod decibely z reproduktorů.
"Tak to bychom měli," odhodil Hans svou masku z rozjíždějícího se auta.

Pan Kerbl vysvětluje.
"Andreas teď celé věci ani nešéfuje. Má na všecko své lidi a někde v koutku si tiše pletichaří. Zatímco Julietta vede podnik, on drží konkurenci v šachu sítí intrik a špehů. Pokud půjdeš do války, narazíš na Juliettu."
Proti té nic nemám," poznamenal Hans od svěráku, kde krátil hlaveň staré brokovnici.
"A ani nechceš mít. Narozdíl od Andrease má za sebou kariéru elitního zabijáka. Abys sejmul starého pavouka jako je Andreas, musíš ho vylákat z jeho sítě a nalákat do své vlastní.“

Člověk: Hejkal.
"

[Julietta]

V předchozích dílech jste viděli:
Vzestup mstitele Hanse Schuberta, známého dříve v mafii jako Petr Kosejček; pomoc od tajemného Williama Nortona (cmdr.). Hans po nemilosrdné realizaci plánu na odstranění Dona Andrease nyní stojí tváří v tvář své oběti.

A nyní pokračování…

„Víš kdo jsem?!“
„Nikdy nezapomínám jména. Ta tvář. Hm, Petr… něco. Petr Kosejček, mám pravdu? Jeden z těch zrádců před devíti lety.“ svitlo Donovi.
„Dobře. Tak teď už můžeš zemřít.“ křivě se usmál Petr a zamířil někam na srdce mafiánského bosse.
„Hlavně nedělej nic ukvape…“ zvedl Andreas ruce v obranném gestu.
„To sis měl říct, než jsi nechal zavraždit mou rodinu!“ zařval Petr.
Don mluvil tichým a soustředěným tónem: „Teď mě poslouchej pozorně, já nemám nic společného se smrtí tvé rodiny. Cokoli se stalo mezi námi dvěma, je naše věc a nezatáhl bych do ní další nevinné oběti. A navíc ty jsi úplně zmizel ze světa. Někdo to provedl jen proto, aby došlo k tomuhle setkání.“
„Lžeš, aby sis zachránil krk!“
„Jestli chceš, střílej, ale pak nikdy nezjistíš, kdo je tím vším vinen… Nebo můžeš dělat, co ti řeknu a dokážu ti, že mluvím pravdu.“
„Cože?“
„Když si dali tolik práce, aby k tomuhle došlo, tak se určitě nějak pojistili. A já jsem si téměř jist, že na té střeše s holuby teď sedí snajpr. A když mě nezabiješ ty, tak to udělá on a neboj, tebe vezme jako dalšího. Takže jestli chceš odsud vyváznout živý, pomůžeš mi zfalšovat mou smrt. Je tady tma, takže bude stačit, když vystřelíš mimo mě. O zbytek se postarám já. Pak mě odtáhneš do auta. Je ti to jasné?“
„Vypadá to, že ses na tohle připravil.“ vrtěl nevěřícně hlavou Petr.
„Počítal jsem, že to takhle může dopadnout.“
„Jestli je to všechno lež, tak ta příští už vedle nepůjde. S tím počítej,“ rozhodl se nakonec.
Místo odpovědi Don ustoupil dva kroky mimo kužel světla a v kapse kabátu sevřel kapsli s rudo.u barvou.
„Jestli to pokazíš,“ zakončil Don, „vrah tvé rodiny nebude nikdy potrestán.“

Vyplašení ptáci už seděli zpátky na svých místech, když se ozval jediný výstřel.
Don Andreas se s výrazem překvapení a bolesti chytil za hrudník. Zpod rukou mu vytryskla rudá tekutina a bývalý Černý Don se skácel do kolejiště.
William Norton skrz hledí odstřelovací pušky sledoval ze střechy, jak tělo mrtvého bosse vláčí Hans Schubert do auta. Pak složil pušku do kufříku, ten otřel od holubího trusu a tiše oznámil do telefonu: „Tady komandér Norton, cíl byl eliminován. Plán pokračuje.“

„Proč tady?“ zeptal se Hans, když se vrátil zpět k vozu po instalaci výstražného trojúhelníku nejméně 50 metrů od auta. Auto stálo v záhybu Lochkovského tunelu. Don se stejně jako během cesty krčil na zadních sedadlech, mumlaje něco o kamerách, ale na otázku odpověděl.
„Auto jsi dostal od nich, takže má někde štěnici s GPS trackerem, možná i odposlech. Ale tyhle věci tady nemají signál. Ani mobil tu nevytočíš. Chvilku počkáme a objeví se někdo, kdo se ti celou dobu lepí na paty a bude příliš zvědavý, co tady kutíš. S trochou štěstí nás pak zavede k mozku celé operace.“
„Doufám, že je ti jasné, že jestli si vymýšlíš nebo budeš něco zkoušet, tak si dáme reprízu tvé smrti a tentokrát bez speciálních efektů.“
„To je pozitivní myšlení, tak se mi to líbí,“ zabručel Andreas a pokusil lehnout si pohodlněji.

Trvalo dvacet minut, než se začalo něco dít. Petr během té doby nespočetněkrát uvažoval, jestli má svého zajatce raději zastřelit nebo vyzpovídat. Najednou zpozorněl.
„Něco se děje.“
Andreas vyhlédl z auta a to, co uviděl, mu téměř vyrazilo dech. V tunelu zhasínalo jedno světlo za druhým. Výsledkem byl příval tmy, který se kolem nich přehnal a pokračoval k druhému konci.
„Vypadá to, že ať už nás pronásleduje kdokoli, připravuje se k dalšímu tahu. Doufám, že máš na to, abys ho zabil, až si pro tebe přijde. Jinak jsme oba tuhý,“ prohlásil v temnotě Don, který se konečně odvážil vylézt z auta.
Hans mu chtěl něco odpovědět, ale než si to v hlavě srovnal, jeho společník byl bůhvíkde pryč. Příležitostné záblesky světel projíždějících aut ho spíše oslňovaly, něž aby zaháněly tmu. Došlo mu, že Andreas jen využil příležitosti, aby konečně vyklouzl, a celé to od něj byla bouda. Už, už se rozbíhal někam, kde tušil, že zmizel, ale v ten okamžik jej oslnila dvojice světel auta zastavujícího za jeho vozem. Hans byl u něj a sotva se kola zastavila, trhnutím otevřel dveře černého BMW.
„Vylez šmejde!“ zařval vztekle s pistolí namířenou dovnitř, ale projíždějící auto prozářilo jen liduprázdný interiér vozu.
„To jsem z toho…“ pomyslel si, ale přerušila ho rána tyčí do zátylku. Byla tak silná, že druhou koupil pádem o zem, ale tu už ani necítil.

___________________________________________________________________________________________________________
Zbývají tři díly, další vyjde 7. dubna.

[Julietta]

„Ah, konečně při vědomí,“ prohlásil známý hlas mimo Hansovo zorné pole. Ležel stále na místě, kam dopadl, a hádal, že od ztráty vědomí neuteklo mnoho času. Pokusil se vstát, ale tupá bolest v hlavě a závrať mu oznámily, že je lepší ležet. Hlas pokračoval: „Petře Kosejčku alias Hansi Schuberte, můj zaměstnavatel si přeje vyjasnit několik věcí. Zaprvé ti chce poděkovat za odstranění jeho rivala, a to způsobem, který už teď vede k vražednému chaosu a nejspíše smete zbytek kápů pražského podsvětí. Zadruhé, to, co se ti v následujících chvílích stane, má vypadat jako nehoda. Stejně jako to, co jsem provedl v Nordwicku, mělo vypadat, žes to provedl ty.“
Hansovy myšlenky prodírající se zpomaleně jeho mozkem jako hustým medem konečně dorazily do cíle a on začal kolem sebe šátrat po pistoli.
„Jestli hledáš ten revolver, co jsem ti věnoval, tak jsem si ho vzal raději zpátky,“ usmál se komandér Norton z místa, kde kouřil cigaretu, opíraje se o stěnu.
„Kdo…“
Hans musel chvíli počkat, aby dokázal pochopit, co tu jeho náhodný známý dělá. Důsledky toho, co říkal, mu začaly zapadat dohromady jako ozubená kolečka, která se pomalu, ale jistě roztáčela.
„Copak?“ nahnul se Norton blíže k Hansovi.
„Pro koho to děláš, ty hajzle?“
„To nemůžu říct, navíc… no nic. Nebudeme to zbytečně prodlužovat,“ zašlápl Norton cigaretu a zvedl Schubertovo tělo na kapotu svého vozu. Hans byl stále neschopen pohybu, když se na Williamově obličeji začala odrážet světla blížícího se tiráku. Vlak jeho myšlenek už uháněl tryskem a mířil k cíli. Jedinému cíli, který v životě Hanse Schuberta zbyl. Pomstě.
„Tak, už ti to jede,“ prohlásil Norton a srazil Hanse pod kola náklaďáku.

Buď špatně spočítal rychlost vozu ztěžka stoupajícího tunelem, nebo byl Hans v tu chvíli prostě příliš rychlý. Každopádně měl dost času, aby se před přední nápravou stačil ještě dvakrát překulit, nabrat dech a zatímco jej míjelo několik náprav i návěs, dokonce postavit se na nohy.

William Norton stačil díky bleskovým reflexům tasit zbraň, než do něj narazil v plné rychlosti doběla rozzuřený sok, kterého považoval za vyřízeného. Adrenalinem nadopovaný protivník mu na zamíření nedal dostatek času, a tak s vyraženým dechem jen neškodně střelil do stropu. Pak byl vržen zády na zeď a následně čelem k zemi. Reflexivně se otočil a vystřelil, kde tušil útočníka. Ten byl ale jinde, a navíc mu při tom vykopl pistoli z ruky. Oba chvíli sledovali, kam dopadla a jak ji projíždějící auto odmrštilo někam dále do tmy. Na moment nastalo ticho a tma. Falešný klid rušilo jen přerývané oddechování obou mužů. Norton první zasadil ránu pěstí na solar. Sám dostal levačkou takovou, že chvíli jen mžikal. Rány dopadaly jako déšť. Protivníci oslepení záblesky aut, jež je míjela, a později i krví, se ani nepokoušeli uhýbat. Střídavě se pokoušeli srazit toho druhého pod kola nebo ho rozbít o cokoli v okolí, ať auto nebo stěnu. Bitva zuřila bez jasné převahy jednoho z nich, ale Hans cítil, jak ho se zuřivostí opouštějí i síly.
„Kdo tě na mě poslal, hajzle? Kdo tě platí?“ řval, zatímco zrovna protivníka škrtil.
„Nic… neřeknu…“ sýpal Norton a snažil se vložit do pěsti dost síly, aby ho Schubert pustil.
„To nevadí, já už to stejně vím.“ pronesl někdo třetí. Oba muži zamžourali na siluetu rýsující se proti blížícím se čelním světlům. Oba v ní poznali Dona Andrease, ale Norton postřehl i to, že v ruce drží jeho mobilní telefon.
„To není možné! Viděl jsem jak…“ vytřeštil Norton oči a vysmýkl se z držení.
Hans zasadil Williamovi vší silou poslední ránu. Něco na zvuku, který se ozval zpod projíždějícího auta, jasně naznačovalo, že komandér Norton už není mezi živými.

___________________________________________________________________________________________________________
Finále vypukne 10. dubna.

[Julietta]

Černé BMW hladce klouzalo ulicemi noční Prahy. Za jeho tmavými skly vysvětloval od volantu Andreas poničenému Hansovi: „Telefon toho zabijáka obsahuje několik zpráv od jeho zaměstnavatele. Ten používá velice zvláštní způsob maskování před odposlechy, tak zvláštní, že znám jediného člověka, který tak píše. Je to bývalý policajt, vlastně ho můžeš znát, před devíti lety vedl proti mně a vůbec podsvětí válku. Josef Stárek. Prohra ho stála kariéru, a tak se stáhl. Vypadá to, že se rozhodl vyrovnat staré účty, protože si chce prohlédnout mojí mrtvolu. Nad ránem bude čekat tvého přejetého ex-kamaráda na jednom opuštěném staveništi. Odvezu tě do nemocnice a pošlu tam svoje lidi.“
„Ne, jestli ho někdo dostane, budu to já.“ ozval se ze zadního sedadla Hans. Rukou si přidržoval mokrý obklad na čele.
„V tomhle stavu? No dobře, povolám jen zálohu pro všechny případy. Můžeš použít tu pušku, co zůstala v kufru.“
„Za to, co udělal, mu vytluču mozek z hlavy. Holýma rukama a sám. A jestli mi v tom budeš bránit, můžu tě ještě zastřelit.“
„Čím? Tvoje devítka skončila v tunelu.“
„Zbyla mi ještě brokovnice.“
„No jak myslíš,“ vrtěl hlavou nevěřícně Andreas, „najdu místo, kde si do té doby můžeme odpočinout. Pár hodin spánku se nám bude hodit.“


Chvíli před rozedněním tak stálo černé BMW mezi hromadou štěrku a horou písku. Podle domluvy dorazil zavalitý muž v tmavém kabátu a otevřel kufr. V něm opravdu uviděl tělo Dona Andrease, ale překvapivě živé a navíc s namířenou brokovnicí.
„Jen žádné prudké pohyby a ruce ať na ně vidím, Josefe Stárku!“ pravilo nekompromisně.
Adresát vykulil oči a pak kufr prudce zabouchl. Zevnitř se ozvala řada nadávek.
„Znám tě, Andreasi, dost dlouho na to, abych věděl, že nejsi na mačkání spouště,“ pravil ledově. „Dyť za celou tu dobu jsi musel zabít kolik… jednoho člověka? A protože na to máš vždycky někoho, nech si poradit – jestli uvnitř vystřelíš, odražené broky z tebe nadělají sajrajt.“
V ten moment se vynořil Hans a nelítostně zaútočil. Jeho oběť ale na naleštěném povrchu auta spatřila pohybující se odraz, takže kovová tyč místo hlavy zdemolovala jen plech vozu.
„Tak co – poznáváš mě?“ zařval chlap s tyčí. Stárek si všiml, že tazatel je od krve, s řadou podlitin a očividně nepříčetný.
„Petr Kosejček, krycí jméno Hans Schubert, ochrana svědků,“ ustupoval Stárek před útočníkem. „Ale taky bys měl bejt mrtvej.“
„Fajn, to stačí,“ napřáhl se Petr, ale v ten okamžik dostal do obličeje dávku nějakého spreje. Oči začaly příšerně slzet a pokusy vytřít ten sajrajt rukama moc nepomáhaly. Zařval něco sprostého na adresu Stárkovy matky a pokusil se ho pronásledovat. Ten ale využil příležitost k útěku. Kosejček zaslepeně vběhl do jakéhosi rozestavěného sklepa, kam tušil zmizet svou oběť. Ve tmě viděl jen mžitky. O něco zakopl a v okamžiku, kdy vstával, ucítil, jak mu cosi ostrého projelo mezi žebry. Vychrchlal něco, co musela být jeho krev, sevřel tyč a vší zbývající silou zaútočil tam, kde tušil kořist.

„Byl jsem zvědavý, který z vás dvou se vrátí,“ pronesl Andreas s cigaretou v koutku úst a vykročil vstříc přicházejícímu muži. Ten vypadal příšerně, kulhal, z rozseknutého čela mu prýštila krev a levá ruka visela bezvládně, nejspíš zlomená. Opíral se těžce o kovovou hůl, ale ta teď s tupým zvukem dopadla na zem a místo ní sáhl po zkrvaveném noži.
„Měl jsi utéct, když ses dostal ven,“ sípal Stárek.
„Nemohl jsem. Příliš mnoho otázek,“ rozhodil ruce Don. „Chápu proč mne, ale proč zrovna on?“
„Tobě to fakt ještě nedošlo? Asi stárneš…“ Stárek se zastavil krok od bosse a překonal záchvat astmatického kašle. „Tohle není o nějaké pomstě. Cílem je zničit celé podsvětí. Ty seš jen ta cihlička, kterou když odstraníme, tak… jako domeček z karet. Zbytek struktury se zničí sám v boji o moc, když tam nebudeš ty, abys řídil kdo proti komu… jako vždycky.“
„Myslím, že mě přeceňuješ, v tomhle přece nejedu sám.“
„Měls vidět, jak se na vás vrhli. Tři podniky lehly popelem jen za tuhle noc.“
„No dobře, proč ale on?“
„Musel to být někdo zevnitř, jinak by mohlo dojít k tomu, že se naopak všichni spojí a půjdou po komkoli, kdo tě oddělal, a tvá mafie s Juliettou z toho vyjde ještě silnější. Nejlepší část je, že teď po všech letech, tě nakonec dostanu do hrobu já.“
„Počkej přece, ať ti šéfuje kdokoli, dám ti trojnásobek… ne pětinásobek toho, co ti nabídl!“
Stárkovi se po obličeji rozlil ublížený výraz.
„Jak dlouho se známe Andreasi? Tohle není o penězích. Dokonce to ani není osobní. Vy jste v tomhle městě škodná a váš čas skončil.“ Stárek napřáhl nůž k bodnutí.
„Tak teď už vím vše, ale měl by ses zeptat ty.“ couvl o krok Andreas. „Ptej se, jak jsem se dostal z kufru auta?“
„Cože?! Co to meleš? Tak jak?“
„Někdo mi musel pomoct. Zeptej se ještě na tohle, co bylo ještě v tom kufru?“
Než se jeho sok zmohl na odpověď, ukázal na něj jedním prstem a prozradil: „Snajperka.“

Následující události se odehrály bleskově po sobě, ale v tomto pořadí. Stárek vytřeštil oči a pokusil se pohnout. V tom se bývalý policajt změnil na mnoha místech v krvavou šmouhu. Teprve potom se ozvala řada výstřelů. Nakonec si Don bílým kapesníčkem setřel z obličeje několik stříkanců krve.

Než se k němu Julietta s Nortonovou mohutnou odstřelovací puškou dostala, stihl si zapálit další cigaretu. Hlavou pokynul k tomu, co zbylo z poldy: „Nechci ti do toho mluvit, ale myslím, žes to trochu přehnala. Jedna rána mohla stačit.“
„Hele, to ta armádní snajperka. Nezjistila jsem v té rychlosti, kde se vypíná střelba dávkou. Ale dostal nakonec jen to, co si zasloužil. Pošlu sem Wolfa, ať ho odklidí. Mezitím tě dostanem někam stranou. Na ulici už zuří úplná válka. Po zprávě o tvé smrti se na nás vrhli všichni grázli z okolí. Až někdy zase umřeš, udělej to prosím v tichosti. Přidělal jsi mi tím spoustu problémů.“
„Však nás z toho nějak vysekáš, tím jsem si jist. Ale ještě je jedna záležitost, kterou tady musím dokončit.“

Petra našel Andreas v louži krve v temném sklepení. Kupodivu ještě dýchal, i když mu mnoho nezbývalo. Závažnost a množství bodných ran spojené se ztrátou krve zhodnotil jako očividně smrtelné.
„Bože, ten tě zřídil…“
„Naběhl… jsem mu… Dostals… ho?“ vyrážel přerývaně Petr.
„Jo, dostal, co si zasloužil.“
„Ah, dobře…“ zavřel oči Petr. Chvíli to vypadalo, že chce ještě něco dodat, ale hlava se mu svezla na stranu. Don si všiml, že je v temné místnosti sám s mrtvolou. Na to, v jakém byla stavu, vypadala velice spokojeně.
„Taky nechám odklidit,“ ozvala se od vchodu Julietta.
„Hm, ne. Skončil jako nebezpečný šílenec, ale byl to jeden z našich. To jediné, co pro něj teď můžeme udělat, je, že ho vrátíme k jeho ženě a dítěti. Myslím, že aspoň to si zaslouží.“
„Dobře. Čas na zachraňování staříků pro dnešek končí. V ulicích mě čeká pouliční válka, která se sama nezorganizuje. Nemáme v okolí nějaké dobré místo na snídani?“

Poslední kapka dopadne 14. dubna

[Julietta]

Uplynulo několik týdnů a obecně se soudilo, že se věci vrátily zpět do normálu.
Tadeáš