Mafie 2012: Historky z podsvětí...

[Julietta]

Po příliš dlouhém zahálení stojí mafie Dona Andrease před největší hrozbou, které čelila. Její místo zabírají jiné spolky nečestné pověsti, její město se drolí drobnými válkami mezi gangy a nejlepší mordýři zahálejí a utápějí svůj um v páchnoucích putykách.
Kdejaký podvodníček podniká na svou pěst, neplatí mafii přemrštěné prachy za ochranu, a co je výpalné pomalu neví už ani letití pamětníci. Noci jsou klidné a bezpečné. Kam se poděla někdejší moc podsvětí? Proč není vidět silná ruka nejznámějšího zločince podsvětí a jeho rodiny?

Jak to v Podsvětí vypadá vás bude postupně informovat mafiánský zpravodaj Marcus Camaro a jeho redaktorský tým. Sledujte Historky z podsvětí.

[Julietta]

Drobné účetní nesrovnalosti

Dlažební kostky tiše odrážely předpůlnoční světla lamp, zatímco se uličkou rozléhaly kroky osamělého chodce.
Tadeáš

[Julietta]

Drobné účetní nesrovnalosti

„He a zkusils to nahlásit policii?“ zeptal se Hejkal, podle mafiánských záznamů důvěryhodný informátor, podle pohledu snědý mladík a podle čuchu příjemce několika panáků fernetu. U Kotevního řetězu zjevně nalévali i nezletilým. Hostinský se taky klidně mohl vymluvit, že přes kouřovou clonu neviděl přes bar, kdo si alkohol objednal.
„To by bylo terno, kdyby ji náhodou našli, tak by si teprve početli!“
„No sorry, to měl bejt vtip…“
„Tak to byl blbý vtip.“
Mladý muž se na to odmlčel a zdálo se, že konečně přemýšlí, nakonec se na jeho tváři usadil výraz nesmírné únavy a prohlásil, “…a proč já bych ti měl to… pomáhat?“
„To je dobře, že se ptáš, shodou okolností jsem nechal ve složce k odeslání kopii tohohle …“
Hejkal lapl po lejstru a nechápavě do něho zíral, až přiložená fotka zažehla onu komixovou žárovku a on pochopil. Zbledl.
„Komu?“
„Panu Stoleckému, tomu z řeznictví. Taky Tvému otci. A policii, jen do foroty. Ale stačí zvednout telefon a můžu to zrušit.“
V Hejkalovi by se teď krve nedořezal. Nejistým krokem vyvrávoral z knajpy, opřel se o zeď a v předklonu srovnal položky má dáti – dal s alkoholem za celý večer. A taky s večeří.
„Tak to bychom měli“, prohlásil Hejkal, když si utíral okolí úst do ubrousků, které předtím pohotově sebral ze stolu.
„Ještě tady trochu… Ne na druhé straně“, pomáhal Tadeáš. „Kde začneme?“
„U Rusů. Pokud ho má Dimitrij, tak je jen otázkou ceny, za kolik ti to vrátí. Pokud má tvá lejstra Corleone, tak ti nepomůžou jakýkoli prachy, ale dá se s ním domluvit, třeba tě někam sám zašije. Pak z velkejch hráčů zbývají jen kartely, hlavně compagnie kolem píva, diamantů a bórdely.“
„A jestli to byli tajní od policie?“
„Tak to můžeš bejt v klidu, protože ti by přišli přes den a prostě to zabavili, z čehož vyplejvá, že to nemohli bejt voni.“ a pokračoval
„Tudy prosím. Budeme se muset vloupat k velkému Dimitrijovi do bejváku a vytáhnout ho z postele, prej ho hlídaj po zuby vyzbrojení zabijáci s čokly velkými jak dogy a to jen v případě, že se dostaneme přes alarm a zeď s ostnatým drátem. A pak s ním budeš muset bojovat pěstma a jestli vyhraješ, tak si můžeš říct vo svý účty. He, dobrý ne?“ povídal mladý muž, zatímco kráčel náhodnou ulicí směrem na jih Prahy.
„To můžeme, nebo zvedneme tenhle telefon a zavoláme mu, hm?“
„To jako že na něj máš, ty vole, číslo?! Na velkého Di?“
O jeden telefonát později bylo jasné, že na pěsti nedojde. Tadeáš sklapl mobilní véčko.
„Řekl, že nemá a že mě během zítřka jeho lidi najdou a zabijou, kvůli rušení jeho nočního klidu.“
„To se může postavit do dlouhé řady, he? V pohodě, to měl bejt vtip, nepoznáš vtip?“
„O takových záležitostech se nevtipkuje.“

[Julietta]

Deník z bezpečnostní schránky

Zápis č. 3611
Události poslední doby mě přinutily vytáhnout svůj starý deník z dob, o kterých se nemluví – vlastně jedinou věc, kterou jsem si z té éry schoval. Nezničil jsem jej sice proto, že jsem tušil, že by se mi mohla jeho nekonečná moudrost za pár let hodit, až na ni tak trochu pozapomenu, ale kdybyste se mě kdykoli až do včerejška zeptali, jestli si myslím, že ho ještě někdy vytáhnu, vysmál bych se vám do očí. Po dnešku ale cítím, že mé dřívější rozhodnutí uložit deník do bezpečnostní schránky za to stálo a že znovu nastala doba, kdy budu potřebovat utřídit si myšlenky a poučit se z minulých zkušeností.
Oproti zápisu č. 3610 se změnilo několik podstatných věcí – vlastně skoro všechno. Andreas moji prosbu o to, aby mě z rodinných důvodů uvolnil ze starého byznysu, pochopil a můj návrh, že bych se mohl starat o jeho legální peníze, nakonec přijal. Velmi důrazně jsme se dohodli, že spolu již nebudeme mít nic, co by nesouviselo s mojí současnou prací pro něj. Zatím nemá důvod být se mnou nespokojen. S Lisou, jejíž láska byla hlavním důvodem, proč jsem odešel z tolik riskantní branže, jsem se před jedenácti lety oženil a narodily se nám tři krásné děti. O důvod víc, proč se od minulosti distancovat. Do včerejška jsem si myslel, že se mi to opravdu povedlo.
Vlastně jsem na tom při svém odchodu zapracoval docela důkladně. Odejít od rozdělané práce a nechat za sebou rozzuřenou rodinu nepřátel, kteří touží pomstít své druhy, nikdy nebyl můj styl a efektivně by se to rovnalo sebevraždě. Ne, myslel jsem, že jsem dostal všechny. Pátral jsem po komkoli, kdo by se mohl v budoucnu ukázat jako nepohodlný ve chvíli, kdy už jej nebudu chtít odstraňovat. Velmi úspěšně, ale patrně ne na sto procent.
Dnes se totiž znovu probudily instinkty, které jsem měl za dávno pohřbené. Sledovali mě. U Anděla. Nevím proč, ani nevím kdo, ale ten pocit, že jsem sledován, byl po mnoha letech najednou naprosto jasný a velmi známý. Nevím, co jej spustilo – možná jsem v tamním permanentním davu minul člověka, kterého jsem potkal ten den již několikrát, nebo mě prostě jen někdo upřeně sledoval z protější strany ulice, někdo podezřelý projel okolo tramvají… na tyhle věci se už hezkých pár let nesoustředím, takže zůstává jen u toho jasného pocitu vyvolaného někde v podvědomí. Zkusím si pro inspiraci pročíst pár předchozích záznamů, abych se trochu dostal do bývalé kondice, a zkusím si dát zítra větší pozor a něco vypozorovat. Pokud jsou věci tak vážné, jak by mohly být, nesmím plýtvat časem. V Podsvětí se něco děje!

[Julietta]

Deník z bezpečnostní schránky

Zápis č. 3612
Nebezpečný pocit, že jsem sledován, mě dneska provázel na každém kroku a opadnul jen v práci a po návratu domů. Snažil jsem se zjistit, co je jeho zdrojem, ale není to tak jednoduché. Nejsem zvyklý a zdá se mi, že pokud se pokusím rozhlédnout kolem, abych zjistil, při pohledu na které místo nebo člověka je pocit nejsilnější, střetnu se s jeho pohledem a prozradím se. Nechci, aby věděli, že o nich vím. Ve chvíli, kdy to o mě nevědí, budou mě ještě chvíli pozorovat a připravovat akci. Dají mi čas. Jakmile si uvědomí, že je také studuji, mohou zpanikařit a udeřit příliš brzy. Možná se jen bojím a chci oddálit střetnutí na co nejpozdější dobu, faktem ale je, že prozatím se mu chci vyhnout. Musím být velmi opatrný.

Zápis č. 3613
Lisa se ptá, co se se mnou poslední dobou děje. Je milá a pozorná, ale tohle musí jít mimo ni. Odbývám ji tvrzením, že mám jen divnou náladu, ale chce si o tom povídat. Nevím co mi je, to přejde, říkám jí. Ale vím, že ví, že to není pravda.
Trávím teď spoustu volného času ve své studovně, čtu si ve svých minulých zápiscích a připravuji se na cokoli, co může přijít. Cvičím vůli a soustředění. Přelétnout očima dav a v minimálním čase si všimnout co nejvíce detailů. Věnovat stejný pohled každému z nich, ale přesto se pokusit mnohem více soustředit na ty nejdůležitější. Nedat na sobě nic znát.

[Julietta]

Drobné účetní nesrovnalosti

Vito Corleone za sebou neměl dobrý den, ale když mu dva soldáti přivlekli malého účetního od Andrease s nějakou udavačskou krysou, svitla drobná naděje, že by den někoho jiného mohl být ještě horší. O mnoho horší, až s nimi skončí.
Přešel z jednoho konce kanceláře na druhý a sedl za mohutný dubový stůl, který Don Michael získal ještě od svého otce. Vito si opřel hlavu o dlaně a hlavou mu proběhla myšlenka kolik lidí už takhle stálo před třemi generacemi Corleonů a kolik z nich skončilo jako potrava pro ryby, samopaly či červy. Chtělo by to něco důmyslnějšího. A pak mu to došlo.
„Takže po vás jdou nebo brzy půjdou lidé, pro které pracujete?“
„Pokud včas nenajdu tu knihu. V nesprávných rukou by mohla způsobit pád celé mé rodiny. Chápejte, pokud ji máte, jsem ochotný vám za ni zaplatit sumu, kterou i vy budete považovat za štědrou. Mám díky své pozici jisté, hm, možnosti. Pozemky, budovy, akcie. Nebo poměrně zajímavé informace. “
„Nebudu vám lhát, že to je lákavá nabídka, ale povězte mi, pane

[Julietta]

Drobné účetní nesrovnalosti

Uprostřed velice temného lesa se ozvalo trojí bouchnutí dveří a několik sov zaslechlo nadávky, jaké ještě neznaly. Mihla se světla rychle mizícího auta. Když si oba nedobrovolní cestovatelé sundali šátky a pomalu si zvykali na temnotu, mohli by ptáci slyšet následující rozhovor.
„Pane, hej, jste v pořádku?“
„V pořádku? Co na tom záleží! Přišel jsem o celou noc, než se dostanu zpátky do města, už budou na všech rozích zabijáci s mou fotkou! Nevíme kam jít, kde jsme a ten bídák jak nás šacoval, tak mi sebral mobil a stejně bychom nevěděli, kam zavolat, i kdybych ještě někomu volat mohl. Všichni mi už můžou jít po krku. Ty se můžeš smát, když jsi u sebe nic neměl,“ mračil se účetní.
„Ale ne, pane, tomu já se nesměju.“
„Tak čemu, to by mě zajímalo,“ usekl ho Tadeáš.
„No já jsem si představil, jak bychom byli v háji, kdybych neměl chytrej telefon s GPS navigací.“ Něco kutil na botě, pak v ní otevřel žraloka přes půl podrážky a vytáhl čínskou kopii telefonu s nakousnutým jablkem.
„Tak proto máš tak velké boty! A... není divu, že ses tak šoural.“
Hejkal se pustil do čištění displeje a tahal po něm palcem nějaká okénka.
„No, většinou v tom nosím menší věci, pár gramů nanejvejš, ale když si Corleone začal vymýšlet, tak jsem si řekl, hej tohle se bude určitě hodit. Jen jsem potřeboval mít nad váma náskok, tak jsem to holt vzal se saltem do toho pitomého kaktusu. Tak kdo myslíte, že nebude spát a taky nebude nalitej jak doga?“
„To netuším, ale jestli na to přijdeš, tak ti zdvojnásobím plat.“
„To myslíte vážně? To chci vidět, pane, protože poslední dohoda byla, že mě neprásknete na policii a řezníkovi. Koho ještě přidáte?“

[Julietta]

Deník z bezpečnostní schránky

Zápis č. 3614
Sleduje mě muž, zhruba metr osmdesát, černé vlasy pečlivého střihu, ve sportovní bundě a tmavých kalhotách. Minul mě na chodníku, když jsem dnes procházel Václavským náměstím na obchodní schůzku. Když jsem se vracel do svojí kanceláře, seděl před budovou, kde pracuji, za oknem restaurace a se sklenicí minerálky pečlivě sledoval ulici. Při cestě z práce pak přistoupil do stejného vagónu jako já a stoupnul si hned vedle mě. Skoro se zdálo, že chtěl, abych si jej všimnul. Pamatuji si jeho ne příliš výrazný, ale poměrně příjemný parfém. A abych nezapomněl zmínit – přestal jsem teď jezdit autem. Lise a dětem říkám, že je to zdravé a levnější, ale nálož pod autem by byla příliš jednoduchá prohra.

Zápis č. 3615
Již pár dní potkávám svého nového známého. Zdálo se mi, že se schválně chová čím dál tím méně nápadně, ale teď jsem si tím zcela jistý. Dnes ráno, když jsem stál na schodech jedoucích dolů do metra, jel proti mně opačným směrem. Tentokrát měl na sobě černé sako, červenou košili a bílou kravatu. Střetli jsme se pohledem. Kývnul na mě. Možná si do teď myslel, že jsem si ho předtím nevšimnul, možná mě podcenil, i když to není příliš pravděpodobné. Pokud ano, tím líp. Na každý pád si teď už může být velmi jistý, že o něm vím. Znamená to jediné – přestává hra na schovávanou a přichází další dějství. Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč mě ti, kdo mi jdou po krku, takto varují. Proč bych si s někým takto hrál před lety já? Samozřejmě, že jsem to také párkrát udělal. U důležitých cílů. U lidí, kteří se stali takovými nepřáteli organizace, že pouhá tichá likvidace nepřicházela v úvahu. U lidí, o jejichž strašné vraždě se mělo psát na první stránce Večerního ticha jako varování všem, že znepřátelit si mého zaměstnavatele se opravdu nevyplácí. Nejlépe podobně jako ve článku, který jsem si vystřihl po jedné své akci: „Střelba na Národní třídě! Mafiánské vyřizování účtů za bílého dne. Náhodní svědkové byli zděšeni, když zhruba v jedenáct hodin dopoledne přímo před jejich zraky vytáhl muž v černém kabátě pistoli a pěti ranami do hrudi zavraždil jiného muže. V nastalém zmatku uprchl směrem ke Staroměstskému náměstí. Policie u zavražděného objevila poloautomatickou pistoli a značnou sumu peněz v hotovosti. Zjistila také, že muž před několika dny uzavřel vysokou životní pojistku. Spekuluje se o tom, že zavražděný o hrozbě útoku věděl a že šlo o mafiánské vyřizování účtů mezi konkurenčními klany…“

[Julietta]

Deník z bezpečnostní schránky

Zápis č. 3616
Hádám, že nemám moc na výběr. Byl jsem varován a byla mi poskytnuta sportovní šance se bránit. Ñtok přijde bez ohledu na to, co udělám, protože mí nepřátelé budou předpokládat, že udělám to, co se ode mě očekává. Dneska si beru v práci volno, místo ní si zajdu koupit pistoli a stavím se za právníkem, dát dohromady poslední vůli. A za doktorem pro potvrzení o zdravotním stavu a do pojišťovny, uzavřít nějakou hezkou pojistku pro případ smrti. A pak už jen chodit pár dní po světě s odjištěnou pistolí v kapse a čekat na příležitost obhájit svoji existenci. Někde uvnitř cítím, že pokud nebyly staré účty vyrovnány, je jednání mých nepřátel vlastně pochopitelné. Pro bývalého zabijáka je lehké smířit se s tím, že může jednou sám padnout za oběť. Jde tu ale o víc. V takovém případě bych prohrál tím nejhorším způsobem ve snaze, na které jsem pracoval posledních jedenáct let – že před dopady své minulosti ochráním svoji rodinu. Ne, svým novým nepřátelům rozhodně nemám v plánu jejich úkol ulehčit.

--- Konec deníku ---

[Julietta]

Drobné účetní nesrovnalosti

„Jsem jaký jsem a jiný už ani nebudu,“ prohlásil po ránu šéf pivní compagnie když odložil poloprázdný půllitr na poloprázdný stůl v poloprázdném výčepu. Jeho banda patřila pod vliv Corleona.
„Mám co chci a více nechci,“ přidal se k němu boss vinných sklepů, zatímco si vinným nožem vyrýpával špínu zpod nehtů.
Ale nikdo z nich o účetní knize nevěděl.

„K čemu by mi byla, mám vlastní! A lepší. Rovnou dvě.“ Zasmál se svému vtipu ředitel pražských vykřičených domů. A než nechal Tadeáše vyhodit, políbil obě dívky na tváře. Hejkal šel dost nerad. Ta pihatá se mu asi líbila
„Z čeho mě to obviňujete! Své účty platím včas a chci jen abyste mě nechali na pokoji,“ vrčel po ránu nevyspalý kápo tabákového kartelu. A pak vypustil psy.

V kancelářích té společnosti co kupčí s mikročipy by jim jejich knihu rádi prodali, ale vyšlo najevo, že o ní slyší poprvé. Ale seženou. Do týdne nejpozději! Aspoň jim z lékárničky dali trochu desinfekce na šrámy utržené na útěku před nikotinem krmenými dogami.

Seděli na schodech a jen tiše sykali, jak je Ajatin pálil na oděrkách.
„Tak zbejvaj dyamanty, co?“
„Diamant Store je personálně provázané s naší mafií už od loňského roku.“
„Hej, cože sou?“
„Jsou to naši vlastní lidé. Krom toho, že by si kradli vlastní knihu to není bezpečné,“ vysvětlil Tadeáš, zatímco uvažoval, jestli je vhodné tak označovat zabijáky co mu půjdou po krku. Hm, kolik asi vypsali na jeho hlavu? Pravděpodobně nebude žádná zvláštní odměna za přivedení živého. Naopak na knihu samotnou.... hm, kolik? Milion je odpovídající odměna, i když opravdové ceně informací se ani neblíží.
„Hej, jestli si myslíš, že je užitečnější sedět tu...“ A to rozhodlo.

„Pane