Mafie 2011: Historky z podsvětí...

[Julietta]

_______________________________________

"Svědectví" (na pokračování)
- Marcus Camaro -
_______________________________________

Ještě před několika týdny by se to celé odehrálo zhruba takhle: Do jedné velmi zapadlé uličky kdesi v podbřišku Prahy se šouravým krokem pustil nic netušící dědula. Hůlka vyklepává do asfaltu nepravidelný rytmus, jak se její majitel pečlivě vyhýbá všemu na zemi, co zrovna nevypadá jako asfalt. Ještě, ještě teď má chvíli šanci zvolit si bezpečnější cestu. Obrátit se a utíkat nebo aspoň šourat se domů někudy jinudy. Cestou delší a mnohem nudnější. A ve výsledku i zdravější.
Ale že se neotočil, kousek před ním se z kusu stěny stal tmavý obrys a z obrysu se vyloupl ošklivý škleb následovaný zhruba metrákem špinavého gaunera. K další výbavě tohoto individua, říkejme mu klidně po jeho, prostě Tony, patřilo vyhaslé žváro v koutku huby, specifický zápach a omezená slovní zásoba. A rozkládací nůž, který v jeho neposedných ručičkách o rozloze bagrových lžic dělal šššv, ššššv, cvak.
Zopakujme si to…. šššv, ššššv, cvak.
Pro jistotu ještě jednou: šššv, ššššv, cvak.

K tomu ještě Tony uměl říkat ”Říkej mi prostě Tony” a ”Naval prachy” a někdy i ”Žádnej problém, voé!”
A páč měl dobrou náladu, použil jako oslovení rovnou dvě ze svých oblíbených:
”Říkej mi Tony. Naval prachy.”

[Julietta]

Zatímco většina zákeřných holí obsahuje schovanou nějakou dýku, přinejlepším kord, Kamil nosil ve své pumpovací brokovnici. Když jeho vrstevníci (ti zbylí) došli věku, kdy chodí na lavičky v parku krmit holuby, on chodil holuby střílet. Když ho mladší a někdy i starší pouštěli v tramvaji sednout, nebylo to díky tomu, jak uměl prosit a také to nebylo kvůli jeho průkazu ZTP, který si pořídil, aby snáze zaparkoval svůj Rolls ve věčně narvané Praze.
Kdysi dávno se naučil dobře střílet a téhle vášni propadl na celý život. Bohatý život, během kterého mačkal kohoutek za různé lidi a také za spoustu peněz. Potom co se mu muška zhoršila, přešel prostě na zbraně, které nevyžadovaly tolik míření. Na druhou stranu nadělaly i více nepořádku, ale na nějaký ten svinčík si Kamil už zvykl.
Když ho včera kdosi požádal o peníze, nedokázal odmítnout. Už dávno se totiž rozhodl, že nejrozumněji uložená měna je nákup munice.

Teď už seděl snad třetí hodinu nenápadně na lavičce v pomalu rostoucí hromadě peří a jeho oběť, Don Diego, nikde. Asi se zvedne a půjde zkontrolovat fórum, jestli tam Don D o sobě něco nenapsal. Stejně mu už začali docházet holubi.

[Julietta]

Oproti zákeřné a vlezlé zimě, která k večeru skutečně ovládala Prahu, panovalo v baru Barbonanza teplo a útulno. Díky dvěma panákům vodky na zahřátí panovalo stejné útulno i v Diegových vnitřnostech. Ještě pár takových a bude moct zapomenout na šíleného staříka s opakovací vycházkovou holí ráže .3o3.
S trochou štěstí už měli v jeho ústavu večerku.
„…dlouho neviděla,“ vytrhla ho z neblahých vzpomínek půvabná baristka.
„Popravdě jsem tu pracovně, sháním jednoho klienta, se kterým má

[Julietta]

Ještě než tramvaj vyrazila ze zastávky, všichni, kdo z ní vystoupili, stačili přeběhnout na chodník a splynout s nezkrocenými Žižkovskými stíny. Jedinou výjimkou byl osamělý lovec, Diego. Když si vytahoval límec výš, uvažoval, jestli bude pršet či sněžit a případně co. Pak rozhodným krokem zamířil k pizzerii Na růžku.
Rozrazil dveře a rozhlédl se po místnosti. Kromě obsluhující tvarem odpovídající nabízenému zboží, obývala čtvero zdejších židlí skupinka povalečů, kteří si krátili čas zahrabaní do novin. NY Times, Herald Tribune, Le Monde a Bravíčko.
„Co to bude?“ oslovila ho buclatá prodavačka, když se opřel o pult.
„Hledám… jednoho známého. Neviděla jste tu Mathiase Browna?“
Timesy zašustily způsobem, jaké vydají noviny, které někdo drží oběma rukama před obličejem a přitom jednou z nich šátrá po revolveru.
Zazněl výstřel a Diego vyfoukl zbytek kouře z hlavně. Po čtyřech vteřinách ticha nastal zběsilý úprk všech zbylých čtenářů. Prodavačka nechala pizzu pizzou a rozhodla se, že všude dobře, tak rychle domů. Poslední živý v místnosti došel pomalu k jedinému mrtvému. Dá se čekat, že než sem dorazí muži zákona, mrtvola bude dávno vychladlá, takže má spoustu času. Zatímco šacoval kapsy nebožtíka, svezly se noviny stranou a odhalily tvář.

Nebudu ji pečlivě popisovat, vás bude zajímat jen to, že rozhodně nepatřila Mathiasi Brownovi.

S klením a nadávkami vyšel Diego ven, kde mezitím začalo vlezle pršet. Zastavil se na několik vteřin, aby zauvažoval, kam se provizorně přesunulo zasedání čtenářského kroužku.
A přesně tu chvíli si někdo vybral, aby ho zezadu omráčil na hlavu mířenou ranou Bravíčkem.

[Julietta]

Bylo pozdě. Vlastně bylo tak pozdě, že už bylo téměř ráno, ale nejen to. Bylo pozdě i z úplně jiného pohledu.

Poslední dva.

Jen zhola opuštěné nábřeží mohlo sledovat to zvláštní setkání stařečka s opakovací hůlčičkou a dámy v černém. Tiše šplouchající voda ochotně poskytne hrob poslednímu.
„Co se stalo s tím třetím?“
„Nešťastně upadl.“
„Aha.“
„Pod moje auto“
„Jauvej.“
„Potom, co jsem ho musela střelit do obou nohou, aby neutíkal tak rychle. A pak měl ještě tolik drzosti, že se snažil odplazit.“
„Jó tyhle konce jsou vždycky těžký, děvče. Jen tak mezi námi, kdo tě za to platí?“
„Nikdo, já to dělám jen tak pro radost.“

A pak to oběma došlo. Je to tady. Došla slova a zbytek konverzace odvedou průraznější argumenty. Dáma si vzpomněla jak se v loňském žhavém létě z protějšího břehu koukala na Pražský hrad a tající zmrzlina jí odkapávala do Vltavy. Teď stojí proti nejobávanějšímu střelci tří generací. Přeběhl ji po zádech mráz. Kamil na tomhle břehu před mnoha a mnoha lety, když Praha ještě vypadala jinak, zkoušel vzduchovkou lovit labutě, až jednou se ty potvory naštvaly a on měl co dělat, aby jim utekl. Pak už lovil jinou škodnou a vysloužil si pověst toho nejlepšího, ale sám věděl, že dřív nebo později se najde někdo mladší, který bude rychlejší, lepší, bude mít více štěstí nebo prostě jen bude mladší. A třeba je to teď?

„Tak konec řečí, jdeme na to,“ vypravil ze sebe nakonec.
„Počkej ještě… muselo to skončit takhle?“

Jasně že nemuselo. Celou hru teď máte v rukou vy, hráči, a je jen na vás, kdo zůstane mezi živými a bez koho se městečko ráno probudí. Pravidla všichni znáte, rukavičky jsou nabité, karty nabroušené a útulné záhrobí trpělivě vyčkává. Ale ať už si půjdete po krku jakkoli zákeřně, nezapomeňte, že jsme všichni členy jedné

malé
velké
ohromné
mezinárodní
italské rodiny.


Dvojicí výstřelů probuzení holubi se v hejnu zvedli nad střechy staré Prahy.

------------------------------------------------------
Poslední Svědectví si budete moci přečíst v mafiánském nepravidelníku Večerní ticho na úvodním srazu již v pondělí 21. března.